Práce, práce a zase práce

Jako žena a manželka jsem si to uvědomila až ve chvíli, kdy jsem zůstala doma s dítětem na mateřské. Předtím jsem také pracovala od rána do večera a nevadilo mi, že můj muž dělá to samé. Pak ale nastal zlom a byla jsem celý den sama, někdy manžel syna ani neviděl, protože odjížděl, když ještě spal a vracel se, když už spal. Já si sice program zařídit uměla a čas doma si dokázala užít a využít, ale vadilo mi pozorovat, jak manžel strádá a chátrá, protože je unavený, přepracovaný a deprimovaný z toho, že s námi naše radosti a starosti nemůže sdílet.

Možná znáte tenhle obrázek taky. Týká se asi více mužů, ale i mnohé ženy do něho zapadají. Máme pocit, že jsme nepostradatelní, případně si neumíme dupnout a vyjednat si jiné podmínky. Do práce dojíždíme třeba hodinu tam a hodinu zpátky a spolu s mnoha „nutnými“ přesčasy máme celý den „zabitý“. Je-li člověk single a mladý, ještě to nemusí být tak zlé. Ale čím víc stárneme a pořizujeme si partnera a rodinu, tím víc je na nás vyvíjen tlak, trávit čas také jinak a s někým jiným, případně máme sami tu touhu a jsme více unavení a opotřebení. Nebyli bychom více výkonní, kdybychom pracovali kratší dobu a více odpočívali a věnovali se nějakým koníčkům?

Stačí se jen zamyslet nad tím, jak nepostradatelní vlastně opravdu jsme. Zda by nestálo za to, bouchnout do stolu a chtít třeba změnu pracovní doby, jinou pozici, home office nebo dokonce změnit zaměstnavatele. Život vám takto protýká mezi prsty, děti rychle rostou a Vy si toho nestihnete ani všimnout. A těšit se na to, že si užijete důchod, budete mít naspořeno a budete cestovat? Problém je, že se ho vůbec dožít nemusíte. Tak začněte raději ŽÍT hned teď. Jde to, i s finančními a rodinnými závazky. Jen chtít a nebát se změny. Kdy jindy než teď, když je spousta volných pracovních příležitostí.